Rozmohl se nám tu takový nešvar, děti ve školce nechtějí pít mléko!

Měla jsem tu čest zavítat na třídní schůzky do jedné školky v našem hlavním městě. Na třídní schůzce ve školce jsem předtím nikdy nebyla a tak jsem byla zvědavá, co se asi tak může projednávat, že to paním učitelkám i rodičům stojí za to, aby si udělali volné odpoledne, pro děti pořídili hlídání a vydali se do školky. 

Jedním z úvodních bodů programu bylo doporučení, aby rodiče učili děti jíst správně příborem (správně rozuměj, nůž v pravé ruce a vidlička v levé), že oni je to ve školce sice učí, ale někdy, že se otočí a šup, dítě si přendá příbor a má ho obráceně. Takové nestydatosti se sice snaží ve školce potlačit, ale chápejte, když tam mají dvacet pět dětí a mezi nimi více zvrhlíků, nemohou to všechno zvládat. Taková možnost, jako třeba, že dítě by mohlo být levák nebo že ještě nemá vyhraněnou lateralitu a používá obě ruce, nepřichází v úvahu.

Po pár dalších bodech jsme se dostali ke zmíněnému mléku. Ve školce se opravdu rozmohl nešvar nepití mléka. Pár dětí, které mléko opravdu nepijí (pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi nepitím mléka a opravdovým nepitím mléka, zeptejte se paní učitelky) nakazilo ostatní děti a ony ho teď nechtějí pít také. Paní učitelka tedy prosí rodiče, aby nahlásili, které děti ho opravdu nepijí, aby zbytek dětí mohl být k opětovnému pití mléka efektivně donucen.

Zapomněla jsem říci, že celé to představení, které by mohlo směle konkurovat Havlově Zahradní slavnosti, jsem absolvovala jako doprovod a komunikační výpomoc cizinců, jejichž dítě bylo označeno za agresivní, hyperaktivní, nepřizpůsobivé a vhodné k návštěvě psychologa.

Po sáhodlouhé rozmluvě s paní ředitelkou a paní učitelkou jsem pochopila, že vlastně mají pravdu, alespoň podle jejich škatulek.

Tak například paní učitelka řekne, že si mají všechny děti sednout na koberec, že si budou povídat. Představte si tu nestoudnost, že to malé tříleté dítě, které ještě ke všemu zatím téměř nerozumí česky, nechce právě teď sedět na koberci, no jistě, je přeci nepřizpůsobivé. Ono by totiž raději chtělo běhat nebo skákat jako žába, což je jasný znak hyperaktivity. Potom, co mu celý den nikdo nevěnuje pozornost, pokud nepočítáme příkazy a připomínky, co právě teď má dělat, případně zákazy, co dělat nesmí, z čehož polovině nerozumí, už toho má dost. A tak, když mu nakonec Pepíček nechce půjčit motorku, ani když mu řekne naučenou frázi: „Prosím, půjčit motorku,“ tak Pepíčka zkrátka bací a hned tu máme agresi, což je rozhodně projev patologického chování a ne tříletého dítěte.

Nakonec se ale paní ředitelka obměkčí a poněkolikáté zopakuje, že adaptační fáze trvá většinou tři měsíce, a tak než dítě definitivně onálepkují jako „nenormální“ dá tomu ještě čas.

Když odjíždím celá tumpachová domů, dochází mi teprve, co ta adaptační fáze vlastně znamená. Většinou se jim během tří měsíců podaří zlomit osobnost dítěte a zařadit ho do systému mezi hodné ovečky.

Ráda bych zde svůj článek zakončila, ale tak nějak tuším, že se zvedne vlna otázek typu, zda děti nemají mít žádné hranice a nikoho poslouchat. Jistě, děti mají mít hranice. Pokud se rozhodne zkoušet let ze šestého patra, tak ho samozřejmě i za cenu řevu čapnete a stáhnete dolů. Co je ale ve všech případech důležité? Vysvětlovat. Když dítěti vysvětlíme, proč jsme tak udělali, máme daleko větší šanci, že příště už z šestého patra skákat nebude, protože bude vědět, že by si ublížilo.

Jak ale chcete malému dítěti vysvětlit, že si ve školce nemůže právě teď hrát nebo skákat? Protože musí sedět na koberci a povídat si? A proč? Kdyby vám někdo řekl, ať si hned teď sednete na koberec a povídáte si o zvířátkách, udělali byste to? A vypili byste mléko, na které teď nemáte chuť? 

Naše děti si přeci zaslouží lepší argumenty a také lepší způsoby, jak rozvíjet samy sebe.

PS: Moc děkuji všem, kteří pracují s dětmi a snaží se je respektovat.